Něco málo o historii praporu

Bůh předává prapor Adamovi

Prapor v různých formách i podobách provází lidstvo od nepaměti napříč kulturami, civilizacemi i kontinenty. V Evropě v období středověku měl prapor rozličné funkce a účely, například symbolické, identifikační, signalizační, komunikační, ale i dekorační.

Díky praporu bylo z dálky vidět, kdo přijíždí nebo jaká vojska a jednotky jsou na straně protivníka a jaká ve vlastních řadách. Prapor byl také spojujícím prvkem vojenských jednotek. Prapory bojových jednotek byly symbolem slávy, reputace, vítězství, ale i přežití. Prapor v boji nesměl padnout, proto byl právě praporečník nejhájenějším vojákem jednotky. Pokud padl, prapor okamžitě zvedl jeho spolubojovník. Pokud prapor získal protivník, jednotka se rozpadla a zanikla. Prapory byly nositeli velice vážených symbolů, často je uděloval panovník, světili kněží a chovaly se ve všeobecné úctě. Prapor se nesměl dotknout země. Tím by byl znesvěcen a to platí dodnes.

Znaky a prapory měly svá pravidla. Do 15. století se rozlišovaly prapory a korouhve. Obojí je látka se znakem majitele připevněná k žerdi nebo též k ratišti.  Zatímco korouhev nesla přímo znak majitele, prapor se skládal jen z barev pánova erbu a to tak, že barva figury byla nahoře, barva štítu dole.

Prapory byly vyšší a kratší, korouhve delší a mívaly při horním okraji cípatý pruh. Ve 14. století byly korouhve váženější než prapory, které byly menší a používaly se ke všednějším účelům. V Čechách bylo pevně dané, kdo může korouhve a prapory používat. Byl to pán, který s sebou vodil do boje vojáky, tedy korouhevní pán a šlo o velice čestný titul. V 15. a 16. století se korouhve a prapory tvarově přiblížily a dostaly čtvercovou podobu, často na krajích s třepením.

Dalším pravidlem bylo rozložení stran. Pokud bylo na praporu vyobrazeno znakové zvíře, tak jako v případě českého království, muselo se vždy dívat směrem k ratišti, tedy dopředu. Strana ratiště (přední) a strana horní (k nebi) byly vždy váženější stranám zadní a dolní. Podobně to bylo s barvami. Nejvznešenější barvou je zlatá, která symbolizuje slunce. V heraldice je zastoupena barvou žlutou. Dále je to barva stříbrná, která je nahrazena barvou bílou. Červená barva představuje oheň a je vznešená. Modrá barva představuje vzduch anebo vodu, zelená barva symbolizuje trávu. Černá barva jako zástupná barva za hnědou, která se v heraldice příliš nepoužívala, byla barvou různých znakových zvířat. Černou můžeme vidět na znakových zvířatech jako je zubr, orlice, lev či medvěd.

Barvy mají svá vesmírná tělesa i své kameny: zlato patří ke Slunci a jeho kámen je topas. Stříbro vychází z Měsíce a náleží mu perla. Červená barva se vztahuje k Marsu a k rubínu. Modrá k Jupiteru a k safíru. Zelená je Venuše a smaragd. Černá patří Saturnu a diamantu.

Z tohoto velice stručného vhledu do problematiky znaků, symbolů a praporů je znát, že se jim v historii věnovala značná pozornost a chovaly se ve velké úctě. Byly vznešené a vážené. Mnohdy šlo o do značné míry umělecká díla požehnaná významnými panovníky evropských zemí.