Prapor a umění. Prapor a krása pohybu. Prapor, který ve větru rozkvétá…věru tak nazývali umění ovládání praporu ti, kteří si poprvé povšimli elegance a krásy pohybu praporu vlajícího ve větru.
Umění praporu, jak jej známe dnes, se vyvinulo z toho, co bylo v armádě součástí běžného výcviku až do poloviny 17. století, a to na území celé západní Evropy. Během historie vzniklo i několik praporových škol, kde se vyučoval pohyb a ovládání praporu. Prapory jednotlivých armád a vojenských oddílů, které se účastnily bitev, se pravděpodobně vyvinuly z korouhví užívaných v období gotiky. Prapory jako symboly vojenských jednotek používali především Landsknechti, zvaní též dělníci války.. Řadili se do menších jednotek a kromě praporu – symbolu jednotky, používali i prapory signalizační, kterými si dávali signály k pohybu na bojišti. Prapory také sloužily jako zástavy pánů, jakožto symboly vznešenosti a úcty. Umění zacházení a házení s prapory se pak rozvinulo zejména díky středověkým cechům. Prapory měly svá přesná pravidla jak dispoziční, tak i co se týče zacházení. Jednou z hlavních zásad bylo, že prapor se nesměl dotknout země. A možná právě balancování ve vzduchu, kde se důstojně mezi nebem a zemí vznášel symbol vznešenosti – prapor, který nesměl spadnout, přitahovala tehdejší mládence z řad cechovních bratrstev a později z řad šlechty, aby pokoušeli tuto velebnou nejistotu. Mladé a odvážné muže, tato nebezpečná krása přitahuje dodnes…
